Rozhovor s českou reprezentantkou Evou Juřeníkovou nejen o jednom závodě, ale také o mapách a mapování na světové OB scéně, a také o tom, jak tyto věci vnímají vrcholoví běžci
Realizováno emailem 9.-18.10.2010
Ivo Habán:
Ahoj Evo, poprosil jsem tě o "rozhovor" pro mapařský web HolidayMappers, protože jsem chtěl mít reakci někoho ze špičkových běžců na moje sebestředné dotazy a tebe znám už dlouho, což o většině dalších lidí v reprezentaci říct nemohu. Orienťák mě pořád baví, i když jsem chvílema už hodně mimo společenské dění v OB, takže omluv předem mou případnou neinformovanost. Mapuji, to je vášeň i úchylka, ale uvnitř stále zůstávám především závodníkem. Ty jsi v neděli (3.10.2010, pozn. red.) zaběhla krásné 7. místo na klasice na světovém poháru v Annecy, kde se kus trati běžel na naší mapě. Takže se ptám rovnou-jaké to bylo?
Eva Juřeníková:
Před závodem jsem se připravovala na to, že to bude orientačně velmi náročné a také co se techniky běhu týče. Abych pravdu řekla, tak jsem nebyla v moc pozitivní náladě. Hodně kamenitý terén nepatří mezi mé oblíbené a po prvním tréniku dva dny před závodem v relevantním terénu (hned jižně od prostoru), kde se místy nedalo běžet, se mi v noci před závodem zdál sen o tom, jak si zlomím nohu. Ani fyzicky jsem se necítila nijak dobře, forma z MS se nedá udržet nekonečně dlouho. Ale na startu jsem se dokázala zkoncentrovat a dostat se do bojovné nálady. Moje taktika byla obíhat po cestách a pěšinách co nejvíc a nebát se zastavit na čtení mapy.
Hned na jedničku jsem to oběhla po pěšině, což se ukázalo jako dobrá volba (2. mezičas). Několik závodnic udělalo už tam velkou chybu. Pamatuji si, že na dlouhem postupu na dvojku, kdy jsem si prohlížela první část tratě mne napadla myšlenka, že nás stavitel trati docela šetřil. Často se dalo běžet po pěšinách a cestách (v mém případě přes polovinu trati).
Když jsem se blížila k motýlku, tak jsem se snažila víc zkoncentrovat, protože mi bylo jasné, že tam to bude orientačně těžké. Nebyla jsem si úplně jistá na několika místech a trochu jsem v té části chybovala. Překvapilo mě, že ten terén kolem našeho motýlku byl dobře běhatelný. Líbilo se mi to.
Největši chybu závodu jsem vysekla na 14. kontrole kousek před průběhem arény. Trochu jsem ji podcenila a nedočetla jsem úplne všechny detaily. Po závodě jsem se tam byla podívat a chvili mi trvalo to pochopit.
Po průběhu arény bylo několik těžkých kontrol ve velmi detailní oblasti. Nešlo to sice vůbec rychle, ale skoro pořád jsem přesne věděla, kde jsem a neudělala tak žádnou velkou chybu.
I když se ten závod dal udělat ještě těžší, tak i tak to byla výzva. Ja jsem ráda, že jsem přes mé pochyby před startem podala bojovný výkon. Podařilo se mi zvolit dobře postupy, ale bohužel jsem udělala příliš moc chyb kolem kontrol. Realně jsem měla šanci na třetí místo.
Určitě to byl jeden z nejkvalitnějších závodu sezóny, co se terénu, mapy a tratě týče.
Ivo Habán:
Mapu v Annecy jsem připravoval v červenci 2009 s Petrem Hraničkou, který měl za sebou poměrně čerstvou zkušenost z přizpůsobování českého pojetí ISOMu požadavkům IOF na MS2008 v Olomouci. Dělali jsme část prostoru jako výpomoc nestíhajícímu Cotimu (Marianu Cotirtovi), který připravuje mapy pro MS2011 ve Francii. Od prvního dne v lese bylo jasné, že půjde o dost extrémní prostor, vhodný podle mě spíše na middle a určitě pro měřítko 1:10 000 než do patnácky na klasiku. Ty jsi v komentářích po závodě upozorňovala na nevhodnost použití měřítka 1:15 000 kvůli špatné čitelnosti. Nešlo to přečíst?
Eva Juřeníková:
Při běhu byla mapa v 1:15000 prakticky nečitelná. Ja jsem běžela s lupou, asi potřetí v životě a naštěstí nepršelo/nebylo vlhko, a tak se ta lupa dala používat. Nevýhodou lupy ale je, že se hůre drží směr.
Pokud bych si mohla vybrat, tak rozhodně zvolim 1:10000 pro takovýto terén. Orientační zážitek se tím zlepší, běh a orientace je pak mnohem plynulejší. Myslím si, že když běžím s detailni mapou v 1:15000, tak se do ní dívám méně často a více riskuji, tzn. běžím i když vím, že nemám úplně kontolu kam.
Zároveň nechci, aby se z klasiky stala middle. Klasika ma být hlavně o volbě a realizaci postupu a ne o dohledávkách. Pokud budou mapy čím dál tím víc podrobnější, tak se změní charakter orienťáku. Já chci, aby orienťák i nadále byl o rychlém běhu a ne o chůzi s mapou.
Ivo Habán:
Proč si myslíš, že IOF tolik na měřítku 1:15000 lpí? Já mohu jen bez bližší znalosti věci dedukovat, že v mapové komisi jsou zřejmě lidé, kterým vyhovuje hrubý generalizační styl mapovaní minulých let a jiný odmítají akceptovat. Jak by se ti líbily zelené rozhraní porostů a červené cesty? Aby skály jednou provždy přestaly kolidovat s cestami a černá prostě znamenala překážku, bez ohledu na to, jestli má skála fousy nebo ne, tak, jak je to nyní v ISSOMu?
Eva Juřeníková:
Na první část otázky jsem více méně odpověděla už v minulém odstavci. Abych mohla posoudit, co si myslím o zelených rozhraních a červených cestách, tak bych si s takovou mapou musela vyzkoušet běžet. Napadá mě, že zeleno/červené značky dělají velké problémy barvoslepým lidem, ti by z toho asi nebyli nadšení. Na druhou stranu záměna srázku a pěšiny je někdy velký problém. Například teď o víkendu na Blodslitet v Norsku jsem i přes použití lupy přehlídla několikrát pěšinu. Organizátoři Blodslitet se stejně jako pořadatelé svěťáku v Annecy snažili dostat výjimku na použití mapy v 1:10000, ale nebylo jim to povoleno, nevím jestli norským svazem nebo IOF. Závod byl zařazen do World rankingu.
Další problémovou značkou je “zakázaný“ hustník ve sprintu (ta nejtmavší zelená s 50% černé). Velmi špatně se rozlišuje, jestli se ještě jedná o nejhustší povolený hustník anebo o ten zakázaný. Tam by možna byla na místě červená barva.
Ivo Habán:
Rozhodl jsem se, že budeme Annecy mapovat v měřítku 1:7500, aby nás to nutilo nekreslit příliš mnoho detailů. Pro mapování tak složitého terénu to bylo velmi nepříjemné, protože jsem neměl prostor a některé tvary bych v měřítku 1:5000, v němž jinak moc nemapuju, zmapoval přesněji a pohodlněji. Ale když vidím, jak to nakonec bylo v 1:15000 všechno maličké, říkám si, že závodník 90% všech věcí, které já složitě a detailně hodiny řeším jako mapař, vůbec neregistruje. Poznáš při závodě jestli s tebou mapa komunikuje nebo ne? Myslím tím, jestli jí důvěřuješ a jsi si jistá, můžeš běžet "podle mapy" a ne si neustále pracně mapu promítat do terénu a představovat, co asi se snaží říct?
Eva Juřeníková:
To jak důvěřuji mapě se mění podle toho, jak se v terénu přede mnou objevují objekty a tvary, které si zhruba představuji při čtení mapy. Pokud najednou terén vypadá úplně jinak než čekám, tak to vede ke zpomalení. Nejdůležitější jsou vrstevnice, vzdálenosti a směry. Už méně řeším, jestli nějaký bodový objekt (např. kámen, kupka atd.) je v mape nebo ne. Nejméně spoléhám na vegetaci, tak nějak mám zafixované, že tam se pohled mapaře muůže hodně lišit a proto se snažím více spoléhat na jiné věci v mapě. Navíc se vegetace velmi rychle meni, i v průběhu roku.
Máš pravdu, že spoustu věcí v mapě při závodě vůbec neregistruji, hlavne při longu. Na druhou stranu, hlavně při middlu se často snažím pochopit každou vrstevnicovou kudrlinku. Většinou pak pořád přesně vím, kde jsem, a proto potřebuji mapu, která sedí.
Před důležitými závody je vždycky tzv. model event, kde ma být ukázka relevantního terénu a mapy. Tam pak jdu místy pěšky a snažím se mapu pochopit do detailu. Jak velké kameny, srázky atd. jsou v mapě, jak je mapovaná vegetace. Bohužel se dost často stává, že pořadatel to úplně nestihne (podcení), nemá za důležité a model event dá do terénu, který není relevatní a nebo není zmapovaný mapařem, který mapoval zavodní mapu. Takový model event je pak úplně na nic.
Ivo Habán:
Jsou i při závodech úrovně MS a SP rozdíly v kvalitě map, nebo je to dnes už prostě automaticky vždy špičkový, všude stejný standard IOF, bez ohledu na to, kdo mapu dělá? Nemyslím tím, že by pro závod této kategorie byla někde použitá špatná mapa, ale že způsob, jakým je udělaná je pro tebe třeba hůře pochopitelný?
Eva Juřeníková:
Mapy pro vrcholové závody jsou většinou dobré kvality, ale jsou i výjimky (např. MS v Maďarsku). Nedá se ale říct, že by byl všude stejný standard. Na ME v Bulharsku například zmenšili spoustu značek a dokonce vynalezli několik nových symbolů. Tam se asi na IOF kontrolora vykaslali a udělali si, co chtěli. Já si myslím, že je velmi důležité, aby byl nějaký standard. Menší odchylky v generalizaci jsou pochopitelné, ale abych se musela učit nový mapový klíč před závodem, to rozhodně ne. Velikost značek v mapovém klíči má svůj důvod a pokud si je mapař začne zmenšovat, tak se čitelnost mapy výrazně zhorší.
Ivo Habán:
Mapování v Annecy nám šlo mnohem pomaleji, než jsme čekali a udělali jsme jen menší část mapy, ale v prostoru, kde zatím žádná nebyla. Hodiny na km snad nejde ani zveřejnit. Dělali jsme jen z ortofota, na kterém nebylo nic vidět a základní mapy. S výškoměrem, klasicky, "old school". Coti hlavně revidoval po sobě. V lese si opípává místa GPSkou a věší si plastové fáborky. GPSka musela dělat v zavřeném lese poměrně významné chyby, ale v nekrokovatelných pasážích to bylo jistě lepší než nic. Myslím, že jeho přesnost mohla být místy problematická, ale rychlost měl určitě lepší. Poznala jsi nějaký rozdíl?
Eva Juřeníková:
Já si vůbec nedovedu představit, jak se vám to podařilo tak dobře zmapovat, navíc s takovými podklady. Doufám, že se vaše mapa využije pro mno dalších závodů a tréninků.
Já vím, že si kluci stěžovali na nějake místo v první části jejich trati. Já jsem se den po závodě byla znovu podívat do lesa, tentokrát skoro pěšky a mapa se mi líbila (kolem D i H motýlku), až snad na oblast kolem te 14. kontroly (na Cotiho dílu, pozn. red.).
Ivo Habán:
Ještě k Annecy. Atmosféra a lidi tam byli skvělí. Zpočátku mi přišlo, že nemají moc zkušeností, ale přistoupili k tomu velmi zodpovědně a reakce na webu to potvrzovaly: "Maybe the best course I have ever run, was the comment from a very tired Reigning World Champion Olav Lundanes after the race." S napětím jsem čekal, kudy vedly tratě. Motýlek žen a větší část motýlku mužů se šla na mém díle. Přesně v místě, kam jsem jednoho dne vzal Odile, u níž jsme bydleli, abych jí ukázal jak se mapuje, byla umístěná mužská uzlovka. Obrovská díra, kde jsem stál na hraně a ukazoval jí na desce kudy prohodit vrstevnici :-). Přemýšlela jsi před závodem o tom, že mapovali Češi? Měla jsi v tom motýlku nějaký problém? Přišlo mi, že místy v těch škrapech nešel udělat ani krok. Les jsem měl ověšený toaleťáky, na které jsem donekonečna zaměřoval.
Eva Juřeníková:
Já jsem dopředu věděla, že jste to mapovali vy. Prohlížela jsem si vaši webovou stránku s fotkami z terénu. To že to mapovali Češi pro mě znamenalo, že to bude dobrá mapa a to se mi rozhodně potvrdilo. V motýlku jsem si byla trochu nejistá asi na dvou postupech, ale to rozhodně nebylo mapou, ale tím, že jsem neměla úplně jasný plán, jak se dostanu na další kontrolu.
Ivo Habán:
Právě v těchto dnech dokončuji po sobě revizi mapy Císařský kámen na SP2011 v Liberci. Pokaždé když mapuju jsem si jistý, že odvádím dobrou práci, ale při pohledu 8 let zpět je jasné, že i mapařské oko se mění. Nestačil jsem se divit. Jeden z detailů, který nyní řeším s IOF advisorem a v létě jsem řešil i s Nory, jsou skály kreslené tvarem jako u nás v pískovcích vs. schematicky jako v Norsku symbolem překonatelného srázku (nejčastěji s fousy). A pak také velké nepřekonatelné skály vykreslené opět přesnými tvary půdorysu vs. generalizované "tlusté černé hrábě s dlouhými fousy". V Annecy na SP mi skály tvarem bez fousů prošly, v Oslo ne. Na Císařském kameni jich asi také moc nezbude. Jak to vyhovuje tobě, po 11 letech ve Švédsku?
Eva Juřeníková:
Tak teď jsem se podívala na to, co píšeš o Císařském kamenu na vašich stránkách. Je mi jasné, že nakreslit skály tak, aby si pod tím představoval každý něco stejného není vůbec jednoduché. Navíc malá nepřesnost v porozumění mapy ve skalách může skončit relativně velkou časovou ztrátou. Srázy s fousy se dají jednoduše pochopit, ale na druhou stranu ty fousy zabírají spostu místa. Pokud je skála do výšky a nedá se na ni vyběhnout ze žádné strany, tak ten český způsob kreslení pískovcových skal má určitě opodstatnění. Pokud je ale skála ve svahu a je strmá jen z některé strany, tak se jedná asi o nějaký kompromis. Důležité je, aby to bylo mapováno stejným způsobem na celé závodni a také modelové mapě, aby měli všichni šanci to pochopit.
Ivo Habán:
Zrovna když jste závodili v Annecy jsem byl v lese. Laťka z Annecy je asi nastavená vysoko. Císařský kámen není Semnoz, ale podložka rozhodně zadarmo nebude a plno hezkých míst se také najde. Přijedeš?
Eva Juřeníková:
Na Císařském kameni jsem někdy dávno v minulosti byla běhat a dovedu si dobře představit, jak ten terén vypadá. Líbí se mi. Pokud budu mít možnost, tak réda přijedu.
Ivo Habán:
Koukám na tvoje výsledky za poslední dva roky a vidím, že ti to jde výborně. Do desítky na světě to dopadá celkem často. Přijde ještě medaile z jednotlivců, nebo už je to spíš pro radost (a o to lépe a lehčeji) a soustředíš se více na trénování někoho dalšího?
Eva Juřeníková:
Medajle je můj sen. Poslední tři roky jsem začala věřit tomu, že je to možné. Zatím neplánuji s vrcholovým orienťákem skončit, moc mě to baví a stále vidím, že se nějakým způsobem rozvíjím. Zároveň ale také přemýšlím o budoucnosti, o tom jestli bych neměla víc pracovat. Někdy mám špatné svědomí, vůči svému příteli, že tak často nejsem doma. Práce trenérky mě většinou hodně naplňuje, ale také mne zároveň stojí hodne enrgie a někdy mě napadá, jestli bych nezkusila rok vůbec nepracovat a jen se věnovat orienťáku.
Ivo Habán:
Děkuji za písemné odpovědi na mé otázky, protože rozhovor vypadá asi jinak. Přeji hodně štěstí a zdraví. Ať se daří a máš z orienťáku pořád radost. Zdravím z Liberce Ivoš